Petráčkova stezka

Kraj: Středočeský 

Okres: Příbram

Start informační stezky je zde: https://mapy.cz/s/kohudubavo

Dnes vám štěknu o tom, jak jsem zdolal informační stezku Petráčkova hora v mých oblíbených Brdech. Stezka pojednává o těžbě zlata a jejím dopadu na okolí. Proč se stezka jmenuje Petráčkova, to vám neštěknu. Vede přes horu Petráškovu. A nejen tu, ale o tom více v dnešním příběhu.

Jen co jsem vyskočil z Kiáka, nestačil jsem valit očadla. Stál jsem na místě mne ták dobře známém. Na místě, které jsem navštívil nedávno. Stál jsem před kaplí v obci Vacíkov a pod fousky si poštěkával proč mne člobrdice zavezla právě sem, na místo, kde jsem byl ani ne před měsícem.

Netrvalo dlouho a důvod dnešní návštěvy byl jasný. Jen mrňousek od Kiáka, vedle pomníku obětem světových válek, zastavila se člobrdice u cedule. Velké cedule podobné cedulím, které znám z naučných stezek. A tehdy mi to štěklo. Vždyť já se při minulé návštěvě Vacíkova toulal pouze krásnou obcí, ale do okolní přírody, do té jsem nezavítal. A to jsem musel napravit.

S cedulí v merku a se zvědavostí v kožíšku, vydal jsem se na průzkum. Krásnou vísku jsem nechal za chvostem a rychleji než rychle jsem svištěl po asfaltové silničce vstříc novému dobrodružství. Prosvištěl jsem kolem hřiště, prosvištěl jsem kolem rybníčku. Než jsem se stihnul pořádně rozeběhnout, už jsem svištěl krásnou alejí.

Prosvištěl jsem alejí, prosvištěl jsem za závoru. Zastavil jsem se u kříže hajného Bartoně, kterého tu kdysi dávno zastřelil pytlák a chvilku jsem zavzpomínal. Od kříže, to už jsem tlapkal rozvážně, jako velký Frája.

Tlapka míjela tlapku a celé mé já se neslo po kamínkové cestě stíněné živým plotem kupředu. Co chvilku jsem se podíval na oblohu, co chvilku jsem zamyslel. Na toulání jsem si nevybral zrovna krásný den. Na obloze řádili kamarádi Mračouni a každou chvilku to vypadalo, že mi dopřejí sprchu mokřejší než mokrou. S kebulí plnou myšlenek a přáním aby nezačalo pršet, dotlapkal sem k loveckému zámečku Vacíkov. Vím, kolem zámečku stezka nevede. Jenže kdo by tlapkal po asfaltové silničce v aleji stromů a nevydal se k místnímu zámečku, který za zastavení rozhodně stojí? Navíc je to zacházka jen pár kroků.

Jen co jsem měl zámeček v merku, jen co jsem byl na fotkách, vydal jsem se od zámečku zpátky na zpevněnou cestu. Protlapkal jsem parčíkem a než jsem se nadál, už jsem byl na silničce v krásné aleji. Odbočil jsem doprava a tlapkal do mírného kopečka k místnímu lesu.

Na začátku lesa zabočil jsem doleva. Asfaltovou silničku jsem nechal za chvostem a tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě do kdysi dávno hlubokého lesa. Tlapkal jsem místem, kde jsem měl po levé tlapce jehličnatý les a po pravé tlapce paseku. Ta však brzy skončila a tlapky mne zanesly do lesa hlubšího než hlubokého. Tlapky mne zanesly do lesa, kde jehličnatý strom roste vedle jehličnatého stromu a pod stromy roste tolik květin a keřů, že bych je nespočítal.

Tlapky mne zanesly do lesa živějšího než živého. Jen co jsem se v lese ocitnul, uslyšel jsem nádherný zpěv kamarádů ptáčků. A nebyl to jen zpěv kamarádů ptáčků, který mne v lese přivítal. V lese živějším než živém potkal jsem spoustu kámošů hmyzáků. Merčil jsem kámoše motýly na bodlácích, merčil jsem kámošky včelky na květinách. Co chvilku jsem zmerčil kamaráda čmeláka, co chvilku jsem zmerčil kamaráda broučka.

Tlapkal jsem krásným lesem a rozhlížel se kolem sebe. Co chvilku jsem se zastavil u květiny, co chvilku jsem zmerčil jahůdku či malinu. Než jsem se nadál, dotlapkal jsem k další ceduli na mé dnešní toulce. Dotlapkal jsem k ceduli, která vypráví o tom, jak by místo vypadalo, kdyby se tu opravdu začalo těžit zlato. To vám štěknu, kamarádi, místo bych nepoznal. Na obrázku pod textem byla jen jedna velká jáma a jinak nic. Tatam by byla krásná příroda, tatam by byl klid. Kde by žili mí místní lesní kámoši, kam bych chodil relaxovat?

Ceduli byla ták strašidelná, že než se člobrdice stihla pořádně rozkoukat, už jsem svištěl do kopečka měkoučkou lesní cestou ve vysoké trávě. Byl jsem moc zvědav, co se dozvím na další naučné tabuli, že jsem vyrazil ve směru šipky s předstihem před člobrdicí.

Za zpěvu kamarádů ptáčků svištěl jsem krásným lesem. Po levé tlapce jsem měl vzrostlé stromy, po pravé tlapce mladé stromky a spoustu keřů. Míjel jsem pařezy porostlé mechem, míjel jsem různé bobule. Než jsem se nadál, dotlapkal jsem na rozcestí. Kudy tudy, to jsem si nebyl jist. Doprava vedla měkoučká lesní cesta krásně viditelná, rovně vedla měkoučká lesní cesta zarostlá a sotva znatelná. Věděl jsem, že stezka vede přes vrchol. Nemusel jsem se proto dlouho rozmýšlet a vyrazil jsem rovně.

Tlapka míjela tlapku. Čím déle jsem tlapkal ve stínu vysokých stromů, tím víc se mi cesta ztrácela. Čím více se mi cesta ztrácela, tím více jsem se chtěl prosvištět lesem. Když jsem dotlapkal do míst kde sotva znatelnou lesní cestu sevřely keře a mladé stromky, opustil jsem lesní cestu a vydal jsem se jen tak lesem, přímo na vrchol.

Tlapkal jsem pod mladými buky, tlapkal jsem v záplavě netykavek. Co chvilku jsem přeskočil větev, co chvilku jsem přetlapkal balvan. Najednou, zničehonic začal kopec zprudka stoupat. Čím prudší kopec byl, tím hůře se mi tlapkalo. Čím hůře se mi tlapkalo, tím častěji jsem slyšel člobrdici jak mi říká, ať na ní počkám. Když už jsem více čekal než tlapkal, rozhodl jsem se tlapkání změnit v hopkání. A že to byla legranda, to vám asi štěkat nemusím.

Hopsal jsem z kamene na kámen, přeskakoval jsem pařezy. Co chvilku jsem hopsal vzhůru na kopec, abych mohl z výšin hopsat do nížin. Hopsal jsem snad všemi směry a držel tempo s člobrdicí, když v tom, najednou, zjistil jsem, že výše hopsat nemohu. Dohopsal jsem na vrchol Petráškova hora. Vrcholek s obrovskou kazatelnou, ke které vede jen sotva znatelná lesní cesta. A vedle kazatelny bylo něco, co bych na místě nečekal.

Jen pár kroků od kazatelny, jen několik dlouhých skoků vysokou trávou a maliním, dohopsal jsem k měkoučké lesní cestě, vedle které byl stůl a posezení pro člobrdy. Na vrcholku Petráškova hora objevil jsem posezení starší než staré. Posezení, které pomalu splývá s přírodou.

Byl jsem na místě, kde jsem si připadal jako v pohádce. Co v pohádce, já si na místě připadal jako někde, kde se zastavil čas. Byl jsem na místě, které si žije svým vlastním divokým životem. Byl jsem na místě, které mne opravdu učarovalo. Dokonce mne učarovalo ták moc, že místo čtení další informační tabule, dal jsem se do odpočinku a čtení přenechal člobrdici.

Když mi člobrdice pověděla co je vlastně zlato, vydal jsem se dál, měkoučkou lesní cestou z mírného kopečka. Tlapkal jsem krásným lesem, který si stále žije svým vlastním životem. Pod vysokými stromy tu rostou květiny a keře a všechnu tu krásu doplňují louže a loužičky vody a velké i menší balvany. Tlapkal jsem lesem, který je pro Brdy ták nezvyklý ale zároveň krásný.

Tlapkal jsem krásným lesem s kebulí plnou myšlenek. Přemýšlel jsem nad tím jak je tu krásně, nad tím, jak neupravený les žije. Moc jsem nesledoval, kam mne cesta vede, dokud mi cestu nezkřížil padlý strom a za ním další. Dotlapkal jsem do míst, kde myšlenky šly stranou. Dotlapkal jsem do míst, kde jsem se musel soustředit, kudy dál potlapkám.

Skákal jsem ze stromu na strom, co chvilku jsem hupsnul do louže. To se ví, loužím jsem se mohl vyhnout, jenže ony vždy po mém doskoku ták krásně mlaskly. A jak mne ohodily voňavým bahýnkem, to byla paráda. Póčo na láznění nebylo, ale na náhodné oláznění, na to bylo póčo tak akorát.

Přehopsal jsem přes spadlé stromy a najednou jsem se ocitl na zpevněné lesní cestě. Vydal jsem se doleva a než jsem se nadál, dotlapkal jsem ke sv. Matějovi do míst, kde před lety stál křížek s obrázkem sv. Matěje. Křížek a obrázek tu byly jako vzpomínka na Matěje Muláčka, který tady tragicky zahynul kolem roku 1890, když se na něj převrátil žebřiňák plně naložený dřevem na plot. Křížek ani obrázek dnes už v místě nestojí. Místo připomíná zastavení na informační stezce s obrázkem sv. Matěje, jehož originál namaloval sám Rubens.

Od svatého Matěje vydal jsem se doprava. Svištěl jsem kamenitou lesní cestou z kopečka a přemýšlel nad tím, kam mne tlapky zanesou. Míjel jsem mraveniště, míjel jsem pařezy a keře. Svištěl jsem jen chvilku, když jsem zaslechl zurčení vodičky. Zurčení nejdříve slabé, ale čím díle jsem z kopečka svištěl, tím bylo zurčení silnější. Čím silnější zurčení bylo, tím více jsem byl odhodlaný najít místo, odkud zurčení vychází.

Ze svižného svištění jsem se dal do rozvážného kroku. Poslouchal jsem zurčení vodičky, poslouchal jsem zpěv kamarádů ptáčků a očadly jsem prohlížel každý mrňousek lesa, aby mi nic neuniklo. Tlapkal jsem pomalu z kopečka, tlapka míjela tlapku, když se po mé pravé tlapce, jen za několika málo stromy, objevil rybníček pohádkovější než pohádkový.

Jen co jsem rybníček zmerčil, kopnul jsem do vrtule a svištěl rychleji než rychle na průzkum. Svištěl jsem ták rychle, až mi ušadla plápolala na kebuli, svištěl jsem ták rychle, až mi kamínky odlétaly od tlapek. Jen několik rychlých kroků jsem usvištěl, jen jeden dlouhý skok mi stačil, když najednou vodička mlaskla a já si plaval v rybníčku doprovázen příjemným zurčením vodičky.

Po vydatné koupeli s pořádně mokrým kožíškem, vydal jsem se zpátky na cestu naproti člobrdici. S člobrdicí po boku jsem se vypravil dál po kamínkové cestě z mírného kopečka. Netlapkal jsem dlouho a dotlapkal jsem k další informační ceduli. U cedule mi člobrdice pověděla, že tu kdysi dávno byla šachta, která je nyní důkladně zakonzervovaná.

Jen co jsem uslyšel něco o konzervách, byl jsem všude. Svištěl jsem mezi stromy, svištěl jsem mezi keři. Vysvištěl jsem kopeček, ale konzervu jsem nenašel. Jediné, co jsem našel, bylo dřevěné zábradlí. Zastavil jsem se před zábradlím, kroutil jsem kebulí a najednou jsem uslyšel, jak se člobrdice směje. V tu chvíli mi doštěklo, že zakonzervování nemá s konzervou nic společného a že je to jako s bučkem na Šumavě. To vám štěknu, kamarádi, budu muset člobrdici naučit se vyjadřovat tak, abych se nehonil za ničím. I když, někdy je to legranda. Tentokrát jsem kvůli omylu objevil zábradlí. A za zábradlím, v houštině hustší než husté, prý je zakonzervovaná šachta. Ale tam jsem nesvištěl. Tam bych mohl narazit na kámoše divočáka a to se mi opravdu nechtělo.

Od informační cedule vydal jsem se dál po kamínkové cestě. Jen pár kroků jsem utlapkal a dotlapkal jsem na konec lesa. Na konci lesa jsem zmerčil další informační tabuli, která vyprávěla o mých místních kámoších. Odtud už jsem svištěl po silničce mezi polem a loukami zpátky do Vacíkova.

To vám štěknu, kamarádi, tento výlet byl jiný než všechny ostatní výlety. Na tomto výletě mi doštěklo, že mé oblíbené Brdy mohly vypadat úplně jinak. A nejenom Brdy. S těžbou zlata by určitě jinak vypadaly i místní vesničky, které jsem objevoval nedávno. A hlavně Vacíkov by byl úplně jiný. Kam já bych chodil na kus štěku, když ne k místním kravkám? A když by tu nebyly kravky, byla by tu restaurace, kde vaří super baštu? Kdo ví.

Trasu informační stezky vám nedokážu nakreslit. Ve fotografiích je však uložena fotografie s plánkem výletu.

Tip na ubytování

Až se v mých stopách kamarádi vydáte a budete hledat ubytování, vřele vám doporučím hotel Pod Kokšínem. Hotel se nachází na samotném okraji CHKO Brdy, odkud je to jen co by pro kostičku dosvištěl do pohádkové přírody.

uvedený obrázek a nadpis.